V dnešní době je naprosto normální a běžné, že když si chceme dát k obědu maso, tak nejdeme ulovit divokou zvěř do lesa, ale pohodlně zajdeme do nejbližšího supermarketu a tam si vybereme dle naší libosti. Kuřecí, krůtí, hovězí, vepřové,... vše, na co si jen vzpomeneme. Ale zamysleli jste se někdy nad tím, co vše předchází tomu, než se maso dostane do vašeho obchodu?
Tuto otázku si pravděpodobně položili Modrásek s Martinem, když chystali program na závěrečný den stavby tábora pro starší členy našeho oddílu. Celý den byl motivován na mladíka, Alexe McCandelse, který v 90. letech, unaven každodenním životem v civilizaci, odjel úplně sám a s minimálním vybavením do aljašské divočiny. Žádné supermarkety, paneláky, sídliště, auta, vlaky, letadla,... pouze divočina. Neměl možnost si zajít do obchodu a koupit potraviny, co zrovna potřebuje. Aby neměl hlad, musel sám lovit a zpracovávat zvěř.
Po motivační ukázce z knížky nám bylo řečeno, že v lese máme možnost ulovit zvíře a následně ho zpracovat. Zprvu jsme tomu nevěřili, ale postupně jsme zjišťovali, že to tak opravdu je.
A tady začíná i náš příběh a pravděpodobně nejzajímavější část dne s Alexem McCandelsem. Po motivační ukázce z knížky nám bylo řečeno, že v lese máme možnost ulovit zvíře a následně ho zpracovat. Zprvu jsme tomu nevěřili, ale postupně jsme zjišťovali, že to tak opravdu je. A tak následovali horlivé debaty o tom, zda je vůbec někdo schopen to zvíře usmrtit. Rozhodli jsme se, že je půjdeme nejdříve chytit a pak rozhodneme, co dál. V lese na nás čekala malá bílá slepice a kohout. Už jenom chytit je vyžadovalo umění a zručnost. Ovšem vše se po nějaké chvíli podařilo a vyrazili jsme i s naším úlovkem k tábořišti pod les. Slepice jsme dali do krabice, aby nám neutekli a následovaly horlivé debaty, zda jsme schopni je zabít a připravit k jídlu. Asi po půl hodině jsme se rozhodli, že do toho půjdeme. Dokonce byli zvoleni i dva kati – Mira a já.
V životě bych neřekl, že zabiju něco jiného než je vánoční kapr. Byl jsem z toho špatný a přemýšlel jsem, jestli si to budu později vyčítat, kdyby se nám je třeba nepodařilo připravit a jejich smrt by tak byla zbytečná. Mira se slovy, že u babičky to dělá běžně, mi taky moc optimismu do žil nedodal. Ovšem přípravy byly v plném proudu a tak na přemýšlení nebylo moc času. Nejprve jsme se rozhodli, že je uděláme na grilu, poté se každý vrhl na nějakou činnost, která je potřeba udělat, aby vše proběhlo hladce. Řízek se ochotně přihlásil, že udělá grilovací omáčku. Další kluci rozdělali oheň a ohřáli vodu, která je potřeba ke kuchání slepice.
Dali jsem na radu zkušené vesničanky a pustili se do díla. Už se tomu nedalo vyhnout.
Jakmile bylo vše připraveno, začal jsem být nervózní a rozbušilo se mi srdce, protože jsem věděl, že okamžik, kdy tu slepici budu muset zabít, se blíží. Snažil jsem si to nepřipouštět. Vyzbrojeni Mirovím nožem jsme se přemístili pod les, kde na nás čekala krabice s naším obědem. Martinova babička nám poradila, že bude nejlepší, když jim usekneme hlavy. Dali jsem na radu zkušené vesničanky a pustili se do díla. Už se tomu nedalo vyhnout. V tu chvíli jsem úplně vypnul hlavu a zaměřil se pouze na to, jak té slepici useknu hlavu. Nad ničím jsem nepřemýšlel. Sáhl jsem do krabice, vytáhl ji, položil na špalek a sekl. Vše proběhlo rychle, ani jsem neměl čas zaváhat a slepice byla bez hlavy. Mira udělal to samé. Poté jsme, dle rad Martinové babičky, slepice vykuchali a následně ogrilovali na grilu. Vše se podařilo. Byl to zvláštní pocit, jíst něco, co jsem viděl před hodinou ještě běhat po lese. Ale jsem rád, že jsme to všichni společně dokázali.
Dneska, když vidím, že někdo vyhazuje maso, které už nemůže sníst, nebo mu nechutná, tak si vždy vzpomenu na tu krávu, slepici, nebo prase, co umřelo zbytečně. Možná by jsme si měli všichni uvědomit, že to zvíře bylo chováno a vykrmováno pouze proto, aby ho jednoho dne mohl někdo zabít a my ho sníst. Třeba si ho pak budeme více vážit.
Ondřej Šperka
Tak pro začátek by asi bylo namístě popsat co to vlastně jsou 3 orlí pera. Tři orlí pera je skautská výzva sestavená ze tří menších zkoušek, ato mlčení (po dobu 24 hodin musíte mlčet a nesmíte vydávat ani žádne jiné hlasité zvuky), hlad ( pod dobu 24 hodin nesmíte jíst a pít můžete jen čistou vodu) a poslední zkouškou samota ( po dobu 24 hodin se skrýváte v blízkosti tábora, kde vás nesmí nikdo vidět a 6 hodin z tohoto celkového času si děláte zápisky o dění v táboře), s čímž že mlčení a hlad se plní zaráz.
Tak a teď už k samotnému procesu mého plnění tří orlích per. Protože mi tento rok na táboře bylo již 17 let měl sem poslední šanci si tuto zkoušku splnit. A tak jsem se asi v půlce tábora rozhodl, že teď nebo nikdy a tak nějak to všechno začalo.
Jak už je tradicí, moje cesta plnění tří orlích per začala na ranním nástupu touto větou : „Jsem připraven k plnění prvních dvou orlích per mlčení a hlad.“ jakmile jsem tuto větu dokončil začalo mé mlčení a hlad, které ovšem netrvali tak dlouho jak bych si přál. Bylo poledne a zatím mi mlčení ani hlad nedělali větší potíže, co však mou mysl i tělo tížilo daleko víc byla únava, která mě nakonec skolila na jeden ze stolů v jídelně kde sem usnul. Když jsem se probudil seděl vedle mě Rváč a psal s mojí propiskou, se kterou sem já psal něco co sem nemohl říct a protože se mi chtělo stále hodně spát rozhodl jsem se, že si vezmu propisku, kdyby po mě po cestě do stanu někdo něco chtěl. Sebral jsem Rváčovi propisku, ale protože jsem slušně vychovaný chlapec neodpustil jsem si říct „Děkuji!“ a tak skončil můj první pokus na prvních dvou orlích perech. Což bylo vlastně možná i dobře, protože ten byli na oběd řízky a hladovění by za této situace nebylo příjemné...
Druhý pokus jsem si vzal za 2 dny a opět jsem ho začal, tou známou větou na ranním nástupu. Na podruhé se mi to konečně podařilo. Vydržel sjem 24 hodin nemluvit a nejíst. Zajimavé na tom ale bylo to, že hlad jsem moc neměl a a na mlčení jsem si natolik zvykl, že sem pak ani necítil potřebu mluvit.
Moje třetí pero jsem začal plnit zase o další 2 dny později, znovu na ranním nástupu tentokrát však obměněnou větou : „Jsem připraven k plnění třetího orlího pera pozorování tábora.“ Po tomto ranním nástupu jsem si sbalil nějaké základní věci, nafasoval jsem nějaké jídlo a vydal se do okolních lesů. Hned jak jsem našel vhodné místo pro spánek, tak postavil jsem si tam přístřešek a poté jsem se vydal najít vhodné místo na pozorování. Žádné z míst ale nebylo tak úžasné abych při pohybu v něm byl nenápadný jako myška, takže jsem byl spíš slon v porcelánu. Prostě a jednoduše všychni věděli kde jsem, ale nikdo se tam naštěstí nešel podívat, i když bych tam stejně asi nebyl vidět. Na tomto místě jsem víceméně strávil asi 9 hodin, protože sem několikrát usnul a ještě sem si odcházel pro jídlo do přístřešku z celty. A teď k nějakým těm perličkám co jsem ze své “skrýše“ vypozoroval.
Toto nejsou všechny zápisky z pozorováni, ale pouze ty co se mi zdály nejpoutavější.
Po zbytek času co jsem plnil 3. orlí pero jsem se válel. Pak jsem šel poměrně brzy spát, jenže kvůli blízkému mraveništi sem musel zbořit přístřešek a přestěhovat se jinam a protože už se mi na novém místě přístřešek nechtěl stavět tak sem usnul jen tak, což byla obrovská chyba, protže v noci byla bouřka a tak sem se ráno probudil mírně zmoklý. Po probuzení už sem se pouze přemístil do tábora, kde mi ostatní pogratulovali.
Na konci tábora při závěrečném ohni mi byla předána nášivka, která pro mě byla jen formalitou, protože 3 orlí pera nejsou o nášivce na kroj, ale o tom že si člověk vyzkouší to co si vyzkoušela spousta skautů před ním a o tom že si něco dokáže.
Řízek
Všechno to začalo Martinovým prohlášením o tom, že jako skauti bychom měli pomáhat přírodě. A provést nějakou aktivitu s tímto zaměřením na táboře. Byl jsem tedy pověřen vymyšlením druhu činnosti a následným zrealizováním celého projektu. Vůdce mi doporučil zeptat se místního ekologického sdružení Barvínek, zda by pro nás nějakou práci neměli. Sehnal jsem na ně e-mailovou adresu a začala komunikace. Zpočátku to šlo trochu pomalu, občas jsem se dokonce bál, že už mi neodpoví,ale nakonec jsem odkázán na Jakuba Gottwalda, který se stará o chráněné louky blízko našeho tábořiště. Dohodli jsme se, že budeme hrabat chráněnou louku u Studnic.
Někteří pracovali s nadšením a dokonce je to i bavilo, a tak jsme měli vše hotovo docela brzo.
Ve smluvený den jsme přijeli, Jakub nám ukázal orchideje, kvůli kterým to hrabeme, vše vysvětlil a šli jsme pracovat. Někteří pracovali s nadšením a dokonce je to i bavilo, a tak jsme měli vše hotovo docela brzo. Naopak další členové z té práce sice nebyli moc nadšení,ovšem když jsme skončili, byl za námi vidět pořádný kus práce v podobě kupek shrabaného sena. Bohužel pro něj jsme mu tak drobet strhli limity a proto musel pro další skupinu, která měla za pár dní přijít hrabat, posekat větší část louky než měl původně v plánu. Jakmile jsme skončili, poděkoval nám za práci, rozdal informační letáčky o této lokalitě, „mírně“ unavení a natěšení na večeři jsme se vrátili do tábora. Měl jsem radost, že jsme takto dokázali přírodě pomoci.
Božetěch
Už před prázdninami jsem začal uvažovat o tom, že bych na tábor do hangáru udělal nějaké světlo, protože svícení petrolejkami se mi zdálo poněkud nepraktické. Již minulý tábor jsem sice do hangáru světlo instaloval, ale málo to svítilo a rychle se vybíjely baterie.
Na tento tábor jsem se tedy pořádně připravil. Sehnal jsem si starší scaner, ze kterého jsem vytáhl zářivku a upravil ji aby se dala připojit k baterii. Dále jsem si od kamaráda půjčil akumulátor a solární panel a tak jsem s těmito věcmi a samozřejmě se svojí výbavou odjel na tábor.
Nakonec mě napadlo koupit u vietnamců 4 LED svítilny, což se později ukázalo jako dobrý nápad.
Tam jsem však ještě na stavbě zjistil, že se mi zářivka cestou rozbila a tak jsem musel začít uvažovat o alternativním řešení. Nakonec mě napadlo koupit u vietnamců 4 LED svítilny, což se později ukázalo jako dobrý nápad. Byly levné a hodně svítily. Když @ svítilny dovezl, pustili jsme se s Kudůkem do díla. Zapomocí jeho mikropájky a mého nářadí jsme vše zapojili a nainstalovali do hangáru. Když jsme se to však pokusili zapnout, nic se nestalo. Začali jsme tedy hledat závadu. Na vině byl utržený drátek, který se uvolnil pravděpodobně při instalaci. Během 5-ti minut byla závada opravena a světla se konečně rozsvítila.
Síla světla předčila i má očekávání a nakonec jsem byl rád, že jsme tam tu zářivku nedali, protože toto bylo mnohem lepší...
Ondra Šebesta
V táboře jsme pobrali kýble, krumpáče, lopaty a rýče a vyrazili do Studnic. Tam už nás čekaly dvě členky Studánky o. s., které se s ostatními starají o studánky v okolí Studnic, o volný čas dětí, pořádají akce pro dospělé… Úkolem bylo pomoct studánkám.
Už léta se o tom dohadujeme na táboře, jak pomáháme té přírodě v rámci zákona: Skaut je ochráncem přírody a cenných výtvorů lidských. Vždycky jsme to tak nějak spláchli tím, že jsme posbírali nějaké ty odpadky, které tam v horším případě vypadly někomu z nás. Letos jsme se rozhodli, že se na to zaměříme a domluvili si spolupráci s místními občanskými sdruženími. Nakonec stejně nevíme, jestli se dá péče o studánky nebo sekání orchidejových luk považovat za ochranu, ale dobré věci jsme pomohli určitě.
Vyšli jsme nad Studnice, kde bylo několik pramenů, které místní pravidelně udržují a čistí. Ne všechny jsou nově upravené, některé tam zůstaly, jako dědictví po předcích. Vrhli jsme se na čištění studánek, úpravu přístupů a hlavně obnově pramene „Pod bukem“. Ještě před jarní vichřicí tam stával velký buk, pod jehož kořeny vytékal pramen. Dnes je tam jenom pařez. Tato událost byla pro studánku katastrofická a tak jsme začali pracovat prakticky od začátku.
Rádi jsme podpořili místní, kterým není jedno, jak vypadá životní prostředí za hranicí jejich pozemku...
Ne všechny studánky jsou takové, jak si je představujete. Některé jsou jenom provizorní stavby sloužící pro dlouhodobé pozorování pramene, které pak pomůže k posouzení vhodnosti místa ke zbudování stálé studánky. To byl i případ studánky Pod bukem. Vichřice veškeré dosavadní pozorování znehodnotila a může se začít znova. Nejdřív jsme z místa odstranili větve, kameny a bahno, než jsme narazili na bublající pramen. Potom jsme znovu kameny vydláždili okolí, abychom místu vrátili nějakou estetickou hodnotu a bylo možné navázat nové pozorování.
I když jsme nad smyslem budování studánek a úpravy pramenů, které jsou vzdálené jen několik desítek metrů od sebe a nikdo se ani nezajímá, jestli je voda v nich pitná, vedli diskuze, není to určitě k ničemu. Před sto lety se různé „zkrášlovací“ spolky staraly o svoje okolí běžně a i přesto, že se na péči o krajinu v minulých desetiletích zapomínalo a spíš se „drancovala“, zbylo nám po nich mnoho hodnot.
Rádi jsme podpořili místní, kterým není jedno, jak vypadá životní prostředí za hranicí jejich pozemku, že tradice mizí, že se děti z vesnice jen tak poflakují. Nečekají, že se nějaká instituce o všechno postará a sami aktivně dotváří život v obci. Vždyť máme tolik společného…
Martin
V našem oddíle má zpěv „bohatou tradici“. Kdysi se v oddíle vyskytoval někdo, kdo byl schopný doprovodit dvacetihlavé stádo mutujících hlasů, nevalné schopnosti strefit se, alespoň zhruba do melodie a rytmu. Dospělo to tak daleko, že jsme dokonce vydali zpěvník, kde se shromáždilo 63 písniček (2001). Je to taková ta žlutá knížečka, která se povaluje ještě mnohým předrevolučním ročníkům někde doma.
A pak … bylo ticho. No ne tak úplně, ale dost jsme se omezili na písničky, kde nebyl doprovod potřeba, anebo jsme se pěvecky vybili, když nás navštívila nějaká hodná holka s kytarou, anebo rovnou celý oddíl skautek. Při těch vzácných příležitostech se ale stejně málo kdo chytal textu, ale několik jednodušších refrénů stylu „lalala la la“ jsme zařvali o to silněji, o co slaběji jsme otevírali pusu během slok.
...málo kdo se chytal textu, ale několik jednodušších refrénů stylu „lalala la la“ jsme zařvali o to silněji, o co slaběji jsme otevírali pusu během slok...
Dál náš košatý repertoár tvořily písničky, které jsme znali už ze smečky, jako "Poštorenská kapela", nebo dokonce "Džungle ztichla" a pár dalších věcí, které byly nutností k různým ceremoniím, jako "Červená se line záře", "Chválím tě Země má", hymna a večerka.
Protože nás hudba doprovází celým rokem, zažíváme během tábora přirozeně šok z ticha a absence melodií a rytmů. Nenuceně se tak stávaly hity písničky, které jsme si jen tak prozpěvovali, když jsme se procházeli po náměstíčku. Alespoň kousek z nich si pamatoval každý, anebo vlastně všichni, protože celý text nebyl k dispozici. Schválně si vzpomeňte na tábory, kterými denně znělo: "Mě se líbí Bob", "Kláro", "Je po dešti" a dokonce i takové skvosty jako "Jsem duhová víla"… Pamatuješ si některé další hity? Napiš do knihy.
Né, že bychom tím stavem nějak trpěli (nebo aspoň my co jsme si zpívali ne), ale řekli jsme si, že bychom to mohli mírně vylepšit. Já sem mohl na trubku doprovodit tak maximálně nějaké bojovné pokřiky, ale Morty se během roku naučil na kytaru, před táborem jsme dali spolu dohromady druhé vydání zpěvníku. Úroveň se zvedla, ale řekli jsme si, že zatím ještě vystupovat nebudeme.
Co by to bylo za tábor, kde si člověk nemůže ani pořádně „zabékat“.
Martin
návštěva: o našem oddíle | kontakty na nás | fotky z našich akcí | návštěvní kniha | betlémské světlo | náš kanál na youtube | film o skautingu | přidej se k nám | lokace klubovny | přihláška do Junáka
rodič: sekce pro rodiče | proč je důležité... | kalendář akcí | o našem oddíle | kontakty na nás | fotky z našich akcí | návštěvní kniha | formulář pro pojištění | vzor formuláře pro pojištění | náš kanál na youtube | film o skautingu
člen: proč je důležité... | kalendář akcí | jak si nastavit kalendář | o našem oddíle | kontakty na vedení | fotky z našich akcí | návštěvní kniha | betlémské světlo | jak na to? | náš kanál na youtube | film o skautingu | teepek.cz
